Česká elegie

 

Václav Daneš a kolektiv

 

 

V širé dáli v českém kraji

město leží mezi háji

město krásné jako v máji.

V městě tam u řeky modré

žila matka víry moudré

v domě, jenž je Dukla zván.

Této osudem byl dán

pacholátek velký rej.

Pět a dvacet prý jich bylo,

všem se šťastně u ní žilo.

Ty však, posluchači, znej:

jednoho dne časně zrána

přišla nikým nevítána

v jejich domov těžká nemoc.

Proti ní jen jedna pomoc:

z chladných zemí živá voda.

Kdo však toho léku podá?

Dítka chřadnou den ode dne

líčko jejich stále bledne,

matka nespí noci jedné.

Nakonec pak, zoufalá,

na cestu je vyslala.

V kraje, kde jen věčný sníh,

s věčným ledem leží tich,

kde je pramen vody živé,

která léčí tělo mřivé,

vydaly se děti její

bojovati s beznadějí

zákeřné jich nemoci.

Ó kéž najdou pomoci!

 

V kraji tom, v jeskyni ledné

skrývaje své tváře bledné

pod mohutnou šerou bradou

sedí se svou věrnou radou

Barometrum – čaroděj.

Neznáš-li jej, pozor dej!

Starý, zlý a potměšilý,

chce si zkrátit dlouhou chvíli,

vyslýchá své věrné skřítky.

Je to Isothermus plytký,

jeho bratr – Isobar.

Věru, povedený pár.

„Veliký náš čaroději,

zlé věci se v říši dějí.

Vyslechni teď zprávu mou

s tváří nijak radostnou.

Čtvrt sta dítek pobloudilých

dorazilo v těchto chvílích

na hranice naší říše.

Chtějí odnést ve kališe

trochu naší vody živé.“

„Pročs mi neřekl to dříve?“

zahřměl Barometrum lítě,

očima jak šelma svítě.

Máchl hůlkou čarodějnou:

„Bromum, Jodum, Lanthamé!

Všichni běsi nechť se zvednou

na ochranu říše mé!

Zmiziž vůkol všechen sníh,

kraj nechť je jak dálný jih,

vypařiž se voda živá!

Já pak dítka zimomřivá

úkladem svým zahubím.

Curium, Praseodym!“

 

A jak řekl, hned se stalo.

Slunce paprskem svým zlatým

mraky temné potrhalo,

roztát dalo sněhům klatým.

Zmizela i voda živá.

Kde dřív sníh a ledy byly,

ve mlhách se zámek zdvíhá,

krásný zámek – mramor bílý.

Dítek houf už k němu sbíhá.

Dvémecítma komnatami

procházejí dítka bledá,

čtvrt sta jich tu domov hledá.

Přivítána hostinami

dobrých duchů v zámku dlících

uléhají. V lících spících

pokojný se úsměv zračí.

Půlnoc zatím rychle kvačí.

Barometrum potměšilý

chystá se již v tuto chvíli

ku novému zlému činu.

Skok – a vlétl do komínu.

Ihned oblaka se dýmu

ze starého krbu valí,

plíce dráždí, oči pálí.

Hle! Pachole lepolící

ochránit jde druhy spící.

Zručným chvatem, luzné dítě,

Barometre, uchopí tě

a již za velkého smradu

letíš oknem na zahradu!

Oddychla si dítka bledá,

čaroděj však pokoj nedá.

Již se opět k zámku vrací

coby přístroj netrkací.

Usadil se na prameni

jako chmurné předznamení

blížící se katastrofy.

Vyslechni teď další strofy!

Celý zámek žízní strádá,

zoufalost se v duše vkrádá.

Viziž! Sporý mládeneček

vylezl si na kopeček,

pevnou rukou přístroj klapne,

trkač ve křeči se vzepne,

čaroděj už z něho prchá.

Studená to pro něj sprcha!

Opět teče v zámku voda.

Zlý vztek Barometra hlodá,

záminku si novou hledá.

 

Večer ku seanci sedá

čtvrt sta dítek pobloudilých.

Vyvolává v těchto chvílích

duše v pánu zesnulých,

svědky časů minulých.

Vprostřed nich však dým se zvedá,

z něhož tvář vyhlédá bledá

Barometra – kouzelníka.

Každé slovo jako dýka:

„Donnerwetter! Lidští červi!

Drásáte mi jenom nervy.

Jak jste plytcí ve své pýše,

hledajíce vody skrýše.

Po bradě vám tekou nudle.

Živou vodu chcete? Tůdle!

Oznamujte všemu světu

tuto nenaleznete tu.

Na pomoc své síly volám.

Vizte nyní, jak vás zdolám!

Zahynete bez pomoci

jepice jak v temné noci,

jako každý, kdo v mé moci.

Propukniž teď, temný běse!

Všichni na smrt připravte se!“

Odlétl. A sbor se třese,

bledý děs jde kolem stolu.

Tu však jasném ve plápolu

dobrý duch se domu toho

zjevil pacholátkům všem.

„Nevěřte ó slovům těm,

která zhubit chtějí koho.

Vyslechněte kázání!

Od záhuby uchrání

Creamem v noci mazání.

Pravda, není živé vody.

Dostatek však jedlé sody!

Trápí-li vás zažívání,

jedlé sody užívání

navrátí vám opět zdraví.

Toto dobrý duch vám praví:

zuby čisťte dnem i nocí

Thymolinu za pomoci!

Spokojený, klidný spánek

zaručí vám Narpasánek.

Chcete být co Indián?

Kupujte si Nubián!

Necheš-li si nohy mýti,

zahraj si hru „Nevadí Ti“!

Nos vždy prádlo Šumavan!

Budeš oděn jako pán.

Jste-li vzteklý jako pes,

náladu vám spraví džez

z našich desek Ultrafon.

Zaručují věrný tón.

A nakonec pak duší přání:

z těch lesů našich, vod a strání

hřbitovním kvítím by měly kvést růže,

být první máj, v plášť zahalit se úže,

pak na český luh přijde jaro zase

a na terase žíti budeš…!