ANARCHEIS

 

Václav Daneš a kolektiv

 

 

Předzpěv

 

O slávě staré zpívat znám,

mé lyry tón se nese výš.

Z mých veršů pravdu poznej sám;

hrdinskou píseň uslyšíš.

 

Ve starém městě starý dům

okolí svému vévodil

a tyčil se až k nebesům,

však slávu jeho ďábel překazil.

 

Jak stalo se to, sami zvíte

a více vám již nepovím.

Památku hrdinů nechť všichni ctíte!

O té já zpívat neumím.

 

Jak do pohádek dětství svého

se zpěvem tímto unést dej!

Chceš poznat krutý osud jeho?

Jen tiše, tiše naslouchej!

 

 

Zpěv I.

 

Ve hlubokém boudy klínu

v sborovenských stěnách stínu

sbor u velkém stole sedí.

Zahaliv se ve plášť úže,

každý, mrače se jak může,

beze slova před se hledí.

Slyš! Tu náhle vrzly dvéře

a ten, kdo se nyní béře

píď za pídí blíže k stolu

vůdcem jestiť toho sboru.

Sednuv si, kde místo zelo,

osušiv si ploché čelo,

předsednictví ujímá se

v plné svojí skvoucí kráse.

Sbor:  „Vítán buď, ó vůdce náš!

       Chtivý říci cos se zdáš.

       Rci jen! Každé slovo tvé

       jest nám všechněm přesvaté.“

Vůdce: „Přetřásána být má nyní

       věc ta, která dnes nám činí

       veliké –pfh- potíže.

       Měliť by jít za mříže

       ti, co se jí odvážili.

       Sekundy žáci zvlčilí

       u nezkrotné svojí pýše,

       která anarchismem dýše,

       na výlet prý jeti chtějí,

       jakož jinde žáci smějí.“

Sbor /v úžasu/:

       „Hrůza! Výlet podniknouti?

       Musí všichni zahynouti

       by za vinu odpykali!“

Vůdce: „Poslé jejich jsou mi práli,

       že prý jejich právo svato

       námi bylo jim odňato.

       Zapomněli ale na to,

       že už tím, jak navštěvují

       ústav tento, podstupují

       milost nezaslouženou.

       Pěstí svou obnaženou

       tvrdě zasáhnu já na ně,

       na ty anarchistické saně,

       zkázu na ně uvalím.

       A jak Nero sežeh Řím,

       vyhubím to podlé plémě.

       Kosti jejich matka země

       v útrobách svých přivítá.“

Sbor /výkřiky/:

       „Oheň! … Puška nabitá! …

       Šibenice na ně patří!“

Vůdce: „Jenom klid a svornost, bratři!

       Hrozí zkáza domu tomu.

       Uchraňtež jej rány hromu,

       která na něj doléhá!

       Kdo sám na se spoléhá,

       vítězství má zajištěné.

       Proto, přátelé, sezveme

       kolegů svých pluky hojné:

       filology – mládce zbrojné,

       dějepisu bakaláře,

       chemiky i franštináře,

       krátce: chopíme se zbraně!

       S heslem naším: Hr, hr na ně!

       rozdrtíme bezbožníky.“

Sbor:  „Přijmi naše vřelé díky,

       vůdce, za ta svatá slova.

       Hotovi jsme zas a znova

       za tebe se jíti bít,

       vítězství pak oslavit.

       Tvoje čelo jasně skvoucí

       jest náš symbol nehynoucí.

       Pro ně rádi jdeme v boje,

       pro ně třeba zemřem vstoje,

       krev svou chrabře prolijem.

       To ti, vůdce, slibujem!“

Vůdce: „Nuže bratří, nyní směle

       do příprav se vložte cele.

       Všichni zbroj si uchystejte,

       zítra z jitra přichvátejte

       ku rozhodné bitvě naší.

       Již se zvolna soumrak snáší –

       buďte sbohem, druzi mí!“

Sejmuv břímě olbřímí

se svých beder, vůdce vstal.

Vyprovodil sbor svůj, sňal

se stěny své staré housle,

dlouze, tklivě na ně hrál

v myšlenkách se Bohu koře.

Pak však přemohlo jej hoře…

Velký vůdce zaplakal.

 

 

Zpěv II.

 

V půlnočním aj pozdním čase

povel dán byl celé chase.

Lůna za půlkružní mříží

vidí stíny, jež se plíží

k místu, kde se chodby kříží.

Zde se vůdce zastavil,

kápi svoji odhalil.

Vůdce: „Pohleďte, pfh, bratři milí,

       anarchisté jak svou pílí

       dveře břevny zastavili.

       Jak bychom je porazili?

       Všichni vy, zástupci vědy,

       přemýšlejme nyní!“

Hlas I.                 „Tedy,

       věděl bych prostředek jistý,

       kterak zničit anarchisty.

       Prostředkem tím, tedy, je

       velká věda – chemie.

       Slyštež jistého chemika

       v spise svém co, tedy, říká:

/čte/  O půlnoci v lůny slávě

       vyvař v žaludeční šťávě

       starou kůži vepřovou.

       Kyselinou sírovou

       potom rozpusť extrakt tento.

       Roztok nechej pěkně, lento,

       několik dní usadit.

       Pak všem mohu potvrdit,

       látka ta že silou býčí

       barikády všechny zničí.“

Hlas II.              „Krucifix, ty Jonáši,

       toto boj náš nesnáší.

       Věc nám jediná tu zbývá

       a tu nám dá deskriptiva.

       Přímkou protnout dvéře přesně…

Hlas III.             „Ale bratři, mluvte věcně!

       Mním, že pouze napasy

       zastraší ty mamlasy.“

Sbor /výkřiky/:

       „Soudruzi, vždyť… To je blbost…

       Hubu drž! … Chceš facku? … Milost! …

       Vem si klacek! … Tady… Dej sem!“

Vůdce: „Pfh… Tak jsem tu nebo nejsem?

       Ticho bratři! Sluchu přejte

       a již víc se nehádejte!

       Jednoty jest této chvíle

       třeba k dosažení cíle.

       Děkuji za rady vaše,

       které pomohou nám z kaše.

       Nejlepšími bojovníky

       budou nám však přechodníky!

       Jejich v řeči užívání

       nechápou ti tupci ani!

       Živé síly náhražkou

       uctíme je porážkou.

       Kuropění rychle kvačí,

       ozývá se štěbot ptačí.

       Na svá místa všichni spějte,

       rozkazů mých vyčkávejte!“

Ztichly chodby, ztichl šum,

mlčí velký starý dům.

Před bitvou vždy ticho bývá.

První skřivan venku zpívá,

zpívá píseň poslední.

Vítěznou, či pohřební?

 

 

Zpěv III.

 

Východ slunce rudě plá.

Prapor míru dosud vlá

nad bojištěm příštích chvil.

Nebude však vláti dýl.

Sborovenští lest tu kují,

v záštitu svou přeměňují

starý trojský gramofon.

K čemu sloužiti má on?

Již jej vůdce vzhůru nese,

obezřele rozhlédne se,

kličkou točí,

dovnitř skočí,

ó, jak blýskly jemu oči!

Přelíbezný harfy tón

vydává náš gramofon.

Vážné chvíli navzdory

otevřeli závory

druhé třídy záštitníci.

Dychtiví ti hudebníci

spatřivše tu na stolici

přístroj onen hlaholící,

do hudby se vposlouchali,

nábožně do rukou vzali

proradný ten gramofon.

Zkázou jejich bude on.

Nemajíce na tom dosti

u veliké rozbůjnosti

do tance se pustili.

Následek však nemilý.

Gramofon tu náhle zmlkne

párkrát kolem zlostně frkne –

otevrou se tajné dveře –

jako stádo líté zvěře

z něj se sborovenští řítí.

V očích se jim pomsta svítí.

Bitva vzplála strašlivá.

Kolem krev se rozlívá.

Sviští kružidla a cepy.

Vůdce na chvíli byl slepý

kamna maje na hlavě.

„Toto není v ústavě,

ministerstvo nedovolí…“

když tu náhle dostal holí

autor rouhačských těch slov.

Všudy třeskal zbraní kov.

Nešetříc ni sirot, vdov,

záštitníci druhé třídy,

rozšlapavše množství křídy

sborovenské obalili

a pak tyto celé bílé

ven na římsu vyhodili.

Ó, jak strašná pro ně chvíle!

Daleko jsou svého cíle,

pro nějž byli zápolili.

Vítězstvím se zcela zpili

záštitníci třídy druhé.

Co však těm na římse zbude?

Modlitba se k nebi line:

„Zachovej nám, Hospodine,

římsu tuto – naši zem.

Dejž ať velkým opět slyne

vůdce boudy vladařem!

Ochraň věrné trůnu jeho

proti záškodníkům těm.

Vůlí moudrou umu tvého

řad náš nechť je posílen!“

Vysláni jsouc Bohem, míří

k budově tři bohatýři:

malý fysik, mravů jemných,

matematik obtloustlý,

starý hrubec hledů temných

v tělocviku vyrostlý.

Vůdce na ně shůry výská:

„Po okapu cesta blízká.

Rychle spěšte nahoru.“

„Ale, starou bačkoru!“

dí mu na to hrubec starý,

nezachovav pokoru.

„Nejprv naučím je smyčku,

jež je nutna ke šplhání.

Budeme tam za chviličku.“

Jal se učit bez váhání.

Smyčka brzy naučena,

závada však je zjištěna:

na okapu, totiž, běda,

smyčky použít se nedá.

„Neudržím já se prsty,“

pláče matematik tlustý.

„Vynes ty nás v chrupu svém!“

škemrá fysik rozechvěn.

Bohatýr cos prohodil,

do chrupu je uchopil

a již v příští na to chvíli

stoupá s nimi blíže k cíli.

„Oba vás as nevyzvednu,“

hekl uprostřed té výše

a již fysik padá ke dnu –

zůstal ležet, víc nedýše.

Pokloniv se nebožtíku,

vůdce obrátil se k šiku:

„Za padlého toho druha

započne se bitva druhá.

V duchu naší doby nové

sáhnem k zbrani atomové.

Jenom jedna je zde potíž.

Fysik zhynul a já…“

                 „Totiž,

já ve volné chvíli

studoval jsem tyto síly,

síly, tedy, atomové.

Spočtení jsou všichni dnové

těch, na které působí.“

„A nás, pfh, nezahubí?“

„Nemožná to věru věc.

Jsemť já velký učenec.

Síly tyto ovládaje,

působení jejich znaje,

vím, kde použít jich mám.

Nyní provedu to sám.“

Na okraj si římsy stoupl,

mírně v kolenou se zhoupl,

svraštil čelo, roztáh paže,

přivolat se síly snaže.

V poslušném jich působení

vše se vzbouří, vše se vzpění.

Slyš! Tu rozlehlo se hřmění,

od střechy se dům ten řítí,

divnou září kolem svítí.

Anarchistů sídlo padá,

zmatek však i v sborských řadách.

„Zastavit je, zastavit.

Zničí to můj celý byt!“

volá vůdce hrůzou sivý.

Přerušil jej výkřik divý:

„Bohužel, to nemohu!

Zapomněl jsem polohu,

která může síly zrušit.“

„Tos, pitomče, mohl tušit,

kdyžs mu k tomu rozkaz dal“,

hrubec známý vůdci šeptá.

„Pfh, vždyť sám to udělal.“

Pozdě však je. Dům už leptá

líté moře plamenů.

Déšť ohnivých kamenů

mění v runy ústav tento.

Jest to poslední memento

krásy stověkých těch zdí.

Jenom dým nad troskou bdí.

 

 

Epilog

 

Pusté je pole zkázy, smrti, run,

jen šedá pára zvolna k nebi stoupá.

Své stříbro lije na ně bledý přízrak lun

a v lesku tom se troska slávy koupá.

Ó, slávo, padlá hříchu za oběť!

Ó, slávo, spící věčný hanby sen!

To místo, Bože, nikdy neposvěť,

to místo hrobem je, kde zhynul slávy kmen.

Zde pýcha lidská navždy zlomena je

a potrestán je prastarý dům ten,

kde anarchista s ohněm sobě hraje

navěky v pekla říš byl odsouzen.

Leč ruka trestající vinu tuto mstíc

zasáhla též i reků hrdých sbor.

Jej nevzkřísí pláč vdov ni sirot víc,

mrtev je vůdce, mrtev každý tvor.

 

Nad hrobem hrdinským oblaka teskně plynou,

stolistá růže na něm vykvétá.

Dny rodí se, dny s večerem zas hynou,

jen růže kvítek dále do světa

vysílá vůni svou i vzpomínku na chvíle,

tu slávu, tu zas moudrost vlévající

do duší žactva, jehož svatá píle

vždy symbol bude sílu dávající.

 

Svou krví vykoupil nás reků sbor

a věčně v památce své žíti bude on.

Na jeho počest zní náš slávy chór,

zvučí i lesy, pole, řeky, zvoní zvon

i národ celý vzpíná k nim svůj hlas:

 

Ó, velký vůdce, ty s druhy svými

od hříchů všech, běd i protivenství

u milosrdenství svého

                  ochraň nás!